Co prozradil starý školní inkoust

Můj bratr vykopal na zahradě staré chalupy malou skleněnou lahvičku. Celou a nepoškozenou. Uvnitř byl pořád tekutý modrý inkoust. A když jsem ho vyzkoušela na papír, začala se rozplétat napínavá inkoustová detektivka…

Modrá stopa ze země

Pravděpodobně jste také někdy při rytí zahrady našli střep, rezavý hřebík nebo kousek staré dlaždice. Ale sem tam se v hlíně objeví poklad, jehož příběh neznáme, a který láká k objevování.

Tahle lahvička se našla v místě, kde kdysi stávala stodola. Byla blízko domu, možná tam byla dílna, nářadí, bedny, staré sklenice a věci, které už nikdo nepotřeboval. Mezi nimi mohla skončit i malá lahvička od inkoustu.

Je skleněná, bez etikety a bez nápisu. Má tvar běžné inkoustové lahvičky a černé rýhované víčko, možná plastové nebo bakelitové. Celkově tvar, objem i materiál připomínají běžné československé školní a kancelářské inkousty z období 60.–80. let 20. století.

A přesto je ten nález vzrušující. Uvnitř je stále tmavě modrá tekutina. Inkoust nezmizel, nevyschl, nezplesnivěl. Jako by čekal, až ho někdo po letech znovu vezme do ruky.

Co by mohlo být uvnitř

Pokud šlo opravdu o školní nebo psací inkoust, mohl patřit do doby, kdy se ještě běžně psalo plnicími pery, případně dříve namáčecími pery. Ve školách býval modrý inkoust samozřejmostí. Byl dobře čitelný, dostupný a u některých modernějších školních inkoustů také omyvatelný nebo smazatelný.

Starší evropské psací inkousty ale měly jinou chemii než dnešní školní modř. Po staletí byl nejdůležitějším psacím inkoustem takzvaný železito-duběnkový inkoust. Jeho základ tvořily třísloviny z duběnek, železnatá sůl, voda a pojivo, často arabská guma. Tento typ inkoustu patřil v Evropě k nejběžnějším psacím inkoustům od středověku až do 19. století a v některých podobách se používal i později.

Vyzkoušela jsem nalezený inkoust na papír a porovnala s dnešním školním inkoustem. Byl vodový, méně výrazný a daleko světlejší než nový inkoust. Ale bez laboratorního rozboru se přesné složení inkoustu určit nedá a ani to nebylo mým cílem. Podle barvy, chování a reakce na zmizík je ale pravděpodobné, že obsahoval hlavně vodu, modré syntetické barvivo a pomocné látky.

Takový inkoust mohl mít přísady, které upravovaly tok, aby dobře protékal plnicím perem. Dále látky, které bránily příliš rychlému vysychání, a konzervační složku, aby se inkoust nekazil. To může vysvětlovat i to, proč se v lahvičce po letech nedržela viditelná plíseň.

Co napověděl zmizík

Právě zmizík posunul moje pátrání úplně jiným směrem.

Na začátku jsem trochu tajně doufala, že jde o starý modročerný inkoust z duběnek. Jenže když inkoust dobře reaguje na zmizík, je mnohem pravděpodobnější, že jde o běžný školní smazatelný modrý inkoust. Takový, jaký známe ze školních let.

Zmizík inkoust neodstraní mechanicky. Nevyškrábne ho z papíru. Funguje chemicky: odbarví určité typy modrých barviv tak, že přestanou být viditelná. Proto funguje dobře hlavně na školní modré inkousty typu královská modř. Na trvalé, pigmentové nebo staré železito-duběnkové inkousty by tak spolehlivě nepůsobil.

To naznačuje, že nalezený inkoust pravděpodobně není vzácný historický inkoust z 19. století. Spíš jde o mnohem bližší připomínku školních let, obyčejný modrý inkoust do plnicího pera, nejspíš z druhé poloviny 20. století.

Pokračování inkoustového příběhu

Přestože zřejmě nejde o historicky vzácný poklad, na tomhle nálezu mě fascinuje právě to, že je v něm ukrytý příběh.

Je to obyčejná lahvička. Předmět, který někdo používal.
Možná stála na stole, ve skříňce, v aktovce nebo mezi věcmi odloženými v pracovně. Kdo z ní asi doplňoval pero? Co s tím inkoustem psal?

Možná patřila prvňáčkovi, který se učil psát. Možná byla kancelářská. Možná skončila stranou při úklidu stolu, šuplíku nebo starých věcí po dětech…
A pak se dostala do země, kde zůstala ležet tak dlouho, až ji můj bratr znovu našel.

Jedna malá modrá lahvička tak vypráví příběh a připomíná běžnou školní každodennost: psaní perem, modré prsty, sešity, domácí úkoly, kaňky, opravy zmizíkem a snahu napsat řádek co nejúhledněji.

Nejspíš nejde o inkoust z dob duběnek a železa, ale o všední připomínku školních let. A právě tím je mi možná ještě milejší.

Protože někdy nejsou nejzajímavější věci drahé a vzácné. Ale právě ty každodenní a obyčejné, které, třeba i díky lahvičce inkoustu, znovu ožívají.