Co je pomalé malování a proč není o výsledku

Pomalé malování často vzbuzuje otázky ještě dřív, než vezmete do ruky štětec.
Možná také občas sedíte nad prázdným papírem a říkáte si:

 „Co mám malovat?“, „A co z toho vznikne?“

Krátká odpověď zní: možná nic, co by se dalo pověsit na zeď.
A delší odpověď je důvodem, proč pomalé malování vůbec existuje.

Pomalé malování není styl ani technika

Neexistuje správný postup.
Neexistuje výsledek, ke kterému byste se měla dopracovat.
A neexistuje ani seznam pomůcek, bez kterých „to nejde“.

Pomalé malování není alternativa k rychlému malování.
Je to jiný vztah k procesu.

Místo otázky „co chci namalovat?“
přicházejí otázky  „co kdyby…“,  „co se děje, když se dotknu papíru?“

Proč výsledek tolik řešíme

Většina z nás byla dlouho zvyklá na to, že tvoření má smysl tehdy, když je vidět výsledek.
Obrázek. Výrobek. Něco, co se dá pochválit nebo aspoň obhájit.

Jenže tenhle přístup si s sebou často nese napětí, srovnávání a tiché hodnocení každého tahu.
Pomalé malování se od toho snaží odstoupit.
Ne jako rebelie. Spíš jako úleva.

Co se stane, když přestanete tlačit na výsledek

Zpočátku se většinou nic zvláštního neděje.
Ruka váhá. Hlava chce mít kontrolu. Myšlenky se ptají, jestli to děláte „správně“.

A pak se někdy stane, že zpomalíte tah, přestanete plánovat další krok
a začnete víc sledovat, než rozhodovat.

Tohle je moment, kdy se pomalé malování začne dít.
Ne dramaticky. Spíš potichu.

Když nevím, co inkoustem malovat

Tohle je otázka, která se objevuje velmi často.
A je dobré ji nepřeskakovat.

Když si připravím přírodní inkoust a nevím, co s ním malovat, nezačínám hledáním motivu v hlavě.
Začínám u samotného inkoustu.

Uvědomím si, z čeho vznikl.
Z jaké rostliny. Z jakého místa. Z jaké procházky nebo kuchyňského momentu.

Někdy mi to stačí a nechám se vést inkoustem a svým pocitem.

Někdy chci jít hlouběji a inspirovat se víc:

• dohledám si název rostliny i zajímavosti o ní
• podívám se, jak vypadá v základní podobě
• a vezmu si ji jako tichý orientační bod

Ne proto, abych ji „správně nakreslila“.
Ale abych měla něco, čeho se můžu jemně držet.

Jednoduchý obrys místo složitého motivu

Většinou začínám úplně obyčejně.
Tužkou si lehce načrtnu obrys — list, stonek, květ, tvar.

Často používám jednoduché, opakující se tvary.
Křivky, linie, rytmus.

Není potřeba přemýšlet, jestli je to dostatečně realistické.
Naopak. Čím méně přemýšlím, tím klidnější celý proces je.

Obrys tu není proto, aby vznikl obraz.
Je tu proto, aby se ruka měla kam vracet.

Malování jako činnost, ne jako výkon

Jakmile mám jednoduchý základ, můžu se vrátit k barvě.
Sledovat, jak se inkoust chová. Jak reaguje na papír. Jak se rozlévá.

V pomalém malování nejde o to, co vznikne.
Jde o to, jak u toho jsem.

Jak dýchám.
Jak zpomaluje pohyb ruky.
Jak přestávám hodnotit.

A právě tady se malování přirozeně propojuje s klidem.
Ne jako technika.
Ale jako vedlejší efekt pozornosti.

Když obraz není důležitý

Možná si na konci řeknete, že ten papír vlastně není nijak zajímavý.
Možná ho ani neschováte.

A přesto jste získala něco jiného:
chvíli bez tlaku, zpomalení myšlenek, návrat k rukám a tělu.

Pomalé malování není o tom, co zůstane na stole.
Je o tom, co zůstane ve vás.

Proč se k pomalému malování lidé vracejí

Ne proto, že by pokaždé vznikalo něco krásného.
Ale proto, že se u něj dá být bez nároku na výkon.

Postupně se z něj může stát krátký rituál po práci,
pokračování inkoustové procházky
nebo klidná praxe, ke které se vracíte znovu a znovu.

Bez nutnosti se zlepšovat.
Bez cíle „někam dojít“.

Pokud vás to láká vyzkoušet

Pomalé malování nepotřebuje ideální podmínky.
Stačí papír, inkoust (klidně z kuchyně) a ochota dát si čas.

A pokud byste chtěla udělat první krok jednodušeji, stáhněte si malého průvodce, který Vás krok za krokem provede vytvořením Vašeho prvního přírodního inkoustu.
→ Podívat se na průvodce zdarma